Tajemství bratra Augusta

„August Briel. Tohle jméno jsem slyšel poprvé jako dospívající chlapec. Dokonce si přesně pamatuji, kdy to bylo. Stejně jako většina lidí v té době jsme nebyli bohatá rodina. Kupříkladu elektrický proud do našeho skromného přízemního domku s doškovou střechou, kde jsem bydlel s matkou, otcem a třemi mladšími sourozenci, nám tehdy ještě ani nebyl přiveden. Bylo to tehdy v den mých 10 narozenin. V dnešní době je narozeninovou oslavou myšleno něco zcela jiného než potřesení rukou a obdržení sáčku s tvrdou perníkovou figurkou vojáka a tří lékořicových odlomků obalených v cukru. Tehdy to však bylo zcela běžné. Jako nejstarší z potomků jsem většinu domácích prací zastával já. Otec chodil z práce velmi pozdě a matka se stíhala starat jen o mé malé sourozence, protože byla nemocná s plícemi. Rodiče jsem měl velmi rád, jenže ke kulatinám jsem prostě chtěl dostat něco víc. A tak když jsem s pytlíkem s cukrovinkami vztekle hodil o stěnu a maminka se rozplakala, zahřměl místností hluboký hlas mého otce: „Až budeš bohatý jako starý August Briel, pak si pořiď třeba zlatý kočár, ale dávej pozor, aby tě to zlato a drahokamy nepřivedly do hrobu jako jeho!“. Psal se leden roku 1920. O více než půl roku později jsme se bratry Lískou a Ušákem, jako čerství členové nově vzniklého skautského oddílu ve Slavkově u Brna, prolézali při jedné z dobrodružných výprav po okolí města ohořelé ruiny kopřivami zarostlého stavení. Bylo těsně před západem slunce a vše bylo zalito úžasným odstínem rudých červánků. Když v tom mi do očí padl podivný kovový předmět. Byl to jakýsi tubus s matně viditelným šroubovacím uzávěrem. Byl zaklíněný mezi sesunutými cihlami u samých základů bývalé pastoušky. Nikdy jsme já ani moji kamarádi nepátrali po tom, co se tu stalo a komu dům patřil. Přivolal jsem oba kamarády na pomoc s odhazováním cihel. Pak jsem se natáhl pro kovovou schránku a dlaní z ní otřel saze a prach. A najednou se vrátil myšlenkami o více než šest měsíců zpět. Na schránce bylo drobným písmem vytepáno „Bratr August Briel“.

S napětím jsme tubus otevřeli a vypadlo na nás několik listů velmi zajímavě a draze vypadajícího dopisního papíru. Na některém z nich byl jakýsi obrazec, na jiném změť čísel a písmenek, na dalším zase jen nesouvislý text. Zřejmě se jednalo o šifry, jenže na jejich vyluštění nám vzhledem k pokročilé hodině nezbýval čas. Sbalili jsme tedy papíry zpět do schránky a vydali se k domovu. Několik následujících týdnů jsme pak marně hledali způsob, jak šifru rozluštit. Zároveň nám neustále létalo hlavou, co vlastně ta šifra skrývá za tajemství. Pořád jsem se vracel ke slovům mého otce o bohatství starého Augusta. Že by to byla cesta k jeho pokladu? Přešla zima, pak jaro a my si zatím neporadili ani s jedinou šifrou. Zato jsme se postupně dozvídali od sousedů a starších lidí o panu Brielovi. Byl to prý podivín, co se dožil velmi vysokého věku. Jako mladý prý byl ponořený jen v knihách, s nikým se nebavil, žil sám, bez ženy a dětí a dokonce ani žádné zvíře doma nechoval. Jednoho dne se prý jen tak sbalil a odešel na několik let mimo město. Pak se na pár týdnů vrátil a vydal se na cestu znovu. Ta mu už však trvala mnohem déle. Znovu se do rodného města vrátil až na konci 19. století. Už mu bylo hodně přes 60 let, což tehdy byl požehnaný věk. Vyšlo najevo, že po celou tu dobu působil v mnišském řádu a byl vyslán do dalekých zemí v Asii kázat slovo boží. A prý působil i jako rádce samotného japonského císaře a ten ho za jeho služby odměnil tak štědře, že to prý ani unést nemohl.
Jak to tak bývá, lidé začali starého bratra Augusta podezírat, že si opravdu někde na svém pozemku schoval japonský poklad. Potají mu chodili pod okny a snažili se zahlédnout nebo zaslechnout něco, co by jim tuto domněnku potvrdilo a třeba vyzradilo, kde bohatství ukrývá. Tohle se dělo po dlouhé roky a August z toho byl stále víc a víc rozmrzelý. Jednoho dne nachytal obzvláště drzého chlapíka z vesnice, jak v noci s lucernou prohledává jeho stodolu. Došlo prý tehdy k potyčce a od převržené lucerny stodola vzplála. Oba muži uhořeli a s Augustem i celé jeho tajemství a bohatství. Jestli ovšem vůbec nějaké měl, to už se asi nikdo nikdy neměl dozvědět. Než jednoho podvečera našli tři mladí skautíci očouzenou kovovou schránku…

Text z kovové schránky: Drahým nálezcům. Takto se již nedá dále. Za sebou leta v císařském paláci, nyní vyhnancem ve svém rodném příbytku. Kdysi vážený rádce císařské rodiny a uctivý pozorovatel cizích obyčejů, nyní zcela neskrytě sledován nepříčetnými sousedy. Není dne, v němž by mi dopřáli svatého pokoje. Sužován bolestmi stáří a vybírajíc si daň strádáním na zámořských lodích i karavanách v mongolských stepích jsem už dávno přišel o sluch. Uzavřel jsem se sám do sebe, neboť u jiných zde v Rakousku-Uhersku, byť rodném, přitom tolik neznámém, nemohu najít porozumění. Lidé tu nejsou zlí, ale často musí bojovat se záští vůči vlastním sourozencům a prachobyčejným hlupáctvím. Své poslední dny přečkám v mém obydlí na samotě, avšak ještě musím něco udělat. Pro tu hrstku dobrých lidí odkrýt cestu ke skutečnému pokladu. Projít cestu však dokáže jen ten, kdo je bohatství v plném rozsahu hoden.